Ze dna na vrchol - Part 1

22. září 2015 v 23:44 | Maggie |  Výplody fantazie

Ze dna na vrchol - Part 1

"Kdo z hrnku poznání do dna pije, kdo smysl života nevidí,
kdo létat chce, ale nechodí, kdo svého štěstí je pochodní."

Nebylo mi dost. Snad jenom mladý nevyspělý naivní chlapec, kterému sotva na tváři vyrašili první vousy. Byl jsem naivní, i já to vím teď. Ale jak to tak bývá. Láska si každého najde, ať je to ta pravá, ať je to ta falešná, která nás jen zkouší ve svých lstích, která si s námi hraje jako voda s listem na hladině. Poznal jsem ji. Dívku, která okouzlila mne jen jedním jediným pohledem. V ten moment jsem nevnímal nic, jen její ladné pohyby, úsměvy, doteky. Jen to co ona měla a jaká byla. A byla moje. Byla to princezna, která jakoby princem byla, mě vysvobodila z tmavého života a vnesla do něj světlo. Zamiloval jsem se. A tím to všechno začalo.




Zamilovaní lidé dělají hloupé věci aniž by si to uvědomovali. Má dívka měla těžký život a má rodina byla tak nápomocná a obětavá, že ji vzala pod své vlastní křídla a postarala se o ní jako o vlastní. Byli jsme šťastní a já věděl, že takhle je to správně. Po čase nás bylo na jeden malý byt dost, a proto jsem se rozhodl osamostatnit a najít si bydlení vlastní, kde bych mohl o svou princeznu pečovat a hýčkat ji. Bylo mi 18 let a o krutosti světa jsem neměl ani nejmenší ponětí. Sám dobrovolně jsem do toho víru všeho kolem skočil přímo po hlavě. Bydlení, byt, nábytek, práce. Dělal jsem vše co bylo v mých silách, jen abych své dívce snů splnil všechno co jsem jí na očích uviděl. Pracoval jsem od rána do noci, jen aby byla šťastná. A má drahá princezna se mezi mými směnami v práci změnila na zlou a nevděčnou zlatokopku, která chtěla jen víc a víc a nevážila si toho co má. Byl jsem oslepen a omámen její krásou a láskou k ní, že jsem byl slepý a neviděl změnu.

Přítel, který se nazýval mým přítelem se stal tím, který zahříval mou polovinu postele v mé nepřítomnosti. Tím, který se dotýkal jejího krásného těla, hladil jeji křivky a říkal jí lásko. V té době jsem už nežil jen od výplaty k výplatě, šetřil jsem na dovolenou, měl jsme skvěle zařízený byt, za který by byl každý člověk s průměrným platem spokojený víc než dost. Tolik peněz jsem si ani já sám nedokázal ředstavit, že bych vydělal. Ale co.. Láska je všemocná čarodějka a když se chce, jde všechno.

A jednoho dne, když jsem přišel domů a těšil se na úsměv své drahé polovičky a na teplou večeři, jsem srnul oněměn hrůzou ve dveřích. ,,Jsi doma?" rozezněl se můj hlas po bytě a od stěn na druhé straně se mi vracel zase zpět. Nic. Nikde nic. Prázdno. Jakoby bytem prošel hurikán a nezanechal po sobě nic jen prázdné stěny a kouty pokojů. Holý nábytek zůstal na svých místech a vyčkával na svého pána domu. Znovu se rozezněl můj hlas po bytě. Nikde nic a ani nikdo. Všude prázdno. Ani stopy po mé přítelkyni. Skříň, kde dřív bývali její věci byla prázdná. Po penězích, které jsem tak pracně šetřil se slehla zem. Veškeré dražší věci v bytě už nebyli na svých místech, nebyli nikde. Ze vteřiny na vteřinu se mi změnil svět.

Ještě před pár minutami, kdy jsem si byl jist vším a věděl jsem co se stane a co se bude dít, jako bych dostal po hlavě tupým předmětem a probudil se do reality, kde nebylo zhola nic. Jen já a prázdný byt. A co teď? Zhroutil jsem se na zem, hlavu schoval mezi kolena a pevně je objal. Snad je to jenom sen, snad se mi to zdá, to nemůže být realita, to se přece nemůže stát. Vnitřní hlas mě utvrdil v realitu. V kapse mi nezbyla ani koruna. Jak zaplatím nájem? Vždyť nic nemám? Z čeho budu žít?

Pan domácí nebyl vůbec nadšen ze situace, která pro něj vznikla. Měl na krku nájemníka, který není schopný zaplatit svůj měsíční poplatek. Podvolil se a dal mi nějaký čas na to si sehnat peníze. V opačném případě, pokud je neseženu, ztratím střechu nad hlavou. Měl jsem nějak přátele, kteří byli ochotní mi něco půjčit. Nebyla to, ale žádná velká částka a taky, když jsem měl jít zaplatit, jsem měl sotva třetinu nájemného. A už to bylo. Na dveře zazvonil domácí. Ruce se mi rozklepali. Podíval jsem se přes kukátko ven. Nebyl sám. Po bocích mu stáli dva urostlí muži, kteří sehráli roli dvou vyhazovačů. Aniž jsem dokázal cokoli říct nebo nějak více odporovat, seděl jsem před domem svého bývalého bytu v bundě a s pár věcmi v taškách. Nikoho nezajímalo co teď semnou bude a kam se vydám. Nikoho už nezajímalo co semnou bude. A tak jsem seděl mlčky. V hlavě se mi honili všemožné myšlenky, ale nedokázal jsem si je utřídit. Setmělo se a já stále seděl na tom obrubníku, všude kolem leželi nedopalky od cigaret, nepořádek, který rozházeli děti, když šli ze školy. A co teď?

Zvedl jsem hlavu výš. Zadíval se na nebe a na vycházející měsíc. Mohl jsem jít zpět k rodičům, ale proč se doprošovat. Jsem silný dost a já se o sebe postarám, já to zvládnu. Opakoval jsem si stále dokola a věřil, že nějak to půjde. Tašku s věcmi jsem vyhodil do nejbližšího kontejneru a rozešel se ulicí do tmy. Tam někam, kde na mě čekal nový začátek. Věděl jsme, že to nebude hned, ale že toho dosáhnu. A takhle, jsem se ocitl tam, kde bych nepřál nikdy nikomu být..

Předchozí díl Následující díl

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kundibádka007 Kundibádka007 | E-mail | 23. září 2015 v 16:52 | Reagovat

Úžasný příběh, skvělé vyprávění. Doufám že bude stále tak zajímavé a poutavé jako je nyní. Těším se na pokračování :)
A děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama